Události:
1420 – Jihočeští husité (pokud neodešli do Plzně) zaútočili na Popeleční středu, když měšťané odpočívali zmoženi po masopustních radovánkách, na Sezimovo Ústí, dobyli je, vyhnali majitele panství i s mnichy z města a vybudovali si zde první své středisko.
1575 – Zahájeno jednání (prvního) českého sněmu o náboženských otázkách za účasti Maxmiliána II.; ten přijel do Čech 19. února po několika letech odkládání (v letech 1573-1575 řídili řadu sněmů jeho synové Rudolf a Arnošt), protože potřeboval prosadit volbu svého syna Rudolfa za příštího českého krále a vybrat nové daně (měl 7 milionů zlatých dluhů).
Další dva sněmy proběhly od počátku května až do počátku července a třetí v druhé polovině srpna a září. První dva sněmy byly vyplněny předběžnými poradami, rozhodnutí přinesl až třetí sněm. Na sněmu se vytvořila dvě seskupení české šlechty: katolicko-starokališnická menšina a novoutrakvisticko-bratrská většina, jež se zásadně lišily v poměru k habsburským rekatolizačním snahám. Práce na společném programu probíhaly od 17. března do 13. května 1575; nejvýznamnějšími členy kolokvia byli Pavel Pressius, Matěj Dvorský, Albrecht Kamycký a Jiří Strejc. Nekatolíci se shodli na společných článcích víry, na tzv. České konfesi; toto vyznání víry bylokompromisem mezi konfesí augšpurskou, husitskou tradicí a zásadami jednoty bratrské. Navíc stavové žádali, aby administrátoři a konzistoř podobojí byla dána pod vliv a moc stavovské obce. Stavové směli rovněž volit ochránce (defenzory) víry. Moravané podobné zemské vyznání nežádali.
1613 – Michal I. byl zvolen všemi hlasy za cara na národním shromáždění v Rusku. Začal počátek vlády dynastie Romanovců a počátek císařského Ruska.
1842 – John Greenough získal v USA patent na šicí stroj.
1846 – Narodil se Svatopluk Čech, český básník († 23. února 1908)
1848 – Karel Marx a Bedřich Engels publikovali manifest Komunistické strany.
1860 – Narodil se Karel Matěj Čapek-Chod, český spisovatel († 3. listopadu 1927)
1878 – První telefonní seznam byl vydán ve státě Connecticut.
1885 – Byl slavnostně otevřen Washingtonův monument.
1893 – Narodil se Andrés Segovia, španělský klasický kytarista († 2. června 1987)
Thomas Edison obdržel dva americké patenty – na žárovku a přerušovací relé.
1894 – Před zvláštním senátem zemského soudu v Praze byly vyhlášeny rozsudky v tzv. procesu s Omladinou; s pomocí policejního provokatéra R. Mrvy (24. prosince 1893 byl zavražděn) stanulo před soudem 76 obžalovaných za tajné spolčování v údajné organizaci Omladina, která měla mít protistátní a protispolečenské záměry. Celkem 68 pokrokářů (mezi nimi například F. Modráček, A. P. Veselý, S. K. Neumann, A. Čížek, A. Rašín, K. S. Sokol) bylo odsouzeno k trestům od několika měsíců do 8 let (v průměru ke 20 měsícům). Organizace Omladina však nikdy neexistovala. 18. října 1895 byli "omladináři" spolu s ostatními zatčenými z doby výjimečného stavu amnestováni.
1904 – Mladočeši uspořádali v Praze v pravoslavném chrámu bohoslužby za vítězství ruských vojsk nad Japonskem. Odpovědí byly demonstrace německých studentů (buršáků) v Praze, které přerostly (i v Brně) v nacionalistické bouře.
1916 – V první světové válce začala bitva u Verdunu.
1921 – V krompašských železárnách došlo vinou agitace komunistických agitátorů k bouřím, kdy dav napadl továrnu, ubil dva pracovníky a zranil několik četníků. Státní moc obnovila pořádek drastickými prostředky: po salvě z pušek zůstali ležet 4 mrtví dělníci.
Narodil se Zdeněk Miler, ilustrátor a autor animovaných filmů pro děti
Zdeněk Miler se narodil 21. února 1921 v Kladně. Vystudoval Grafickou školu a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze.
Ze začátku chtěl jen malovat obrazy, od roku 1942 ale začal pracovat jako animátor ve zlínských filmových ateliérech.
V roce 1945 přešel do studia Bratři v triku, které vedl Jiří Trnka.
Pokračoval dále jako animátor, scénárista, výtvarník a režisér. Rovněž začal psát povídky.
Jeho první samostatný film se jmenoval O milionáři, který ukradl slunce.
V padesátých letech dostal Zdeněk Miler námět na povídku o tom, jak se vyrábí plátno. Předloha se mu ale nelíbila – byly tam samé stroje a popisy technologických postupů. Rozhodl se proto, že si scénář napíše sám a že celým filmem bude děti provádět sympatické zvířátko, takové, kterému by věřily. Chtěl, aby se jednalo o zvířátko, které ještě nikdy v pohádce nehrálo. Neustále přemýšlel, jaké by to mohlo být, avšak žádné ho dlouho nenapadalo. Až jednou na procházce zakopl o krtinu a tím bylo všechno vyřešeno. Tak vznikl Krtek, slavná postavička filmů nejen pro děti. Pan Miler si dal na svém prvním filmu o Krtkovi záležet – pracoval na něm téměř dva roky, což se ale vyplatilo. Film Jak Krtek ke kalhotkám přišel byl uveden roku 1956 a na filmovém festivalu v Benátkách byl oceněn řádem Benátského lva. Brzy nato získal cenu na festivalu v Montevideu.
Po tomto úspěchu se Zdeněk Miler zaměřil ve své tvorbě především na Krtka. Následovaly příběhy Krtek a autíčko, Krtek a raketa a další. Krtek začal slavit úspěchy i v zahraničí. Německá televize si objednala 10 filmů o Krtkovi, potom dalších dvanáct. . . nyní je jich už asi padesát. Malíř byl tak zaměstnán, že o napsání dalších příběhů musel požádat své přátele – spisovatele Hanu Doskočilovou a Ivana Klímu. Pro velkou oblibu začaly vycházet rovněž obrázkové knihy. Nejnovější z nich se jmenuje Krtek a televizor.
Kromě Krtka vytvořil Zdeněk Miler také jiné postavy - například hlavní hrdiny pohádky O kohoutkovi a slepičce, Zvědavé štěňátko. Ilustroval Cesty formana Šejtročka a Kubula a Kuba Kubikula.
Zdeněk Miler dokázal trávit nad prací o Krtkovi až šestnáct hodin denně. A tak snad jediný člověk, kdo si Krtka neoblíbil, byla malířova manželka Emílie, která pochopitelně na Krtka žárlila. Paní Emílie Milerová je také výtvarnice a maluje krajinky. Krtkovi daly hlas malířovy dcery Kateřina a Barbora. Ilustrace Zdeňka Milera vynikají mistrovstvím a mimořádnou pečlivostí.
Za svou tvorbu získal Zdeněk Miler mnoho ocenění na řadě filmových festivalů. Krtek se těší obrovské oblibě po celém světě. Znají ho děti i dospělí nejen u nás, ale i v Německu, v Japonsku, Číně, Maďarsku, Polsku, ve Francii, Skandinávii a v dalších zemích, všude snad jen kromě Severní Ameriky. A není těžké odpovědět proč – Krtek je skvělý kamarád, který nikdy nezradí, nikdy nikoho nenechá v nouzi, pokaždé si ví rady, každému pomůže a vše dobře dopadne. Proto také tato postavička přežije všechny ostatní, takové, které jsou jen konzumním výtvorem a módním hitem. Pan Miler je vzácným člověkem, kterému se podařilo najít cestu k dětem. Jeho příběhy jsou plné laskavosti, pohody a klidu. Krtek dal lásku, radost a dobro už více generacím, Krtova dobrodružství s jeho přáteli - zajícem, myškou, žabkou, ježkem a ostatními kamarády - jsou dětem zdrojem radosti i ponaučení.
1926 – Narodil se Bohumil Švarc, český herec
Herec Bohumil Švarc prožil celý život v Praze, dětství strávil na Malé Straně, jeho rodištěm je slavný dům U dvou slunců v Nerudově ulici.
Jeho otec byl úředníkem, ale aktivně hrál s ochotníky, k divadlu inklinoval od mládí i Bohumil. Již jako dítě poprvé stál před filmovou kamerou, nevelkou úlohu odehrál ve filmu ULIČKA V RÁJI (1936), později pak ve snímku PANTÁTA BEZOUŠEK (1941).
U rodičů sice na rozdíl od jiných začínajících herců měl pochopení, nicméně otec chtěl mít ze syna inženýra. V době studií na reálce byl Švarc členem Dismanova dětského rozhlasového souboru a v roce 1944 absolvoval přijímačky na Státní konzervatoř. Ta však byla vzápětí zavřena nacisty a Švarc konec války strávil v totálním nasazení v hloubětínské továrně. V rámci květnového povstání roku 1945 byl Švarc rozhlasovým hlasatelem, po osvobození pak začal studovat na konzervatoři.
Studium dokončil v roce 1948 a za svým prvním profesionálním angažmá putoval do Divadla J. K. Tyla v Plzni (1948-1949), krátce nato se ale vrátil do Prahy a sezónu 1949-1950 strávil v Realistickém divadle. Od roku 1950 byl Bohumil Švarc oporou hereckého souboru Městských divadel pražských, jeho působištěm bylo především Divadlo Komedie a Komorní divadlo. Po počátečních rolích milovníků a mladých hrdinů rozvíjel své herectví v psychologicky složitých postavách. Jeho doménou byli muži z řad inteligence a vládnoucích vrstev, sehrál přes čtyři stovky rolí. Vynikl například v představeních Richard II., Bílá nemoc, Korunní svědkyně nebo Medea. Počátkem devadesátých let odešel Bohumil Švarc do důchodu, později ale nadále pohostinsky účinkoval na různých scénách, například v divadle Skelet Pavla Trávníčka.
Po prvních dětských zkušenostech u filmu stanul znovu před kamerou v době studií na konzervatoři (PODOBIZNA, 1947). V následující dekádě začal být Švarc vyhledávaným a hojně obsazovaným hercem, představitelem mladých hrdinů. Hlavní roli traktoristy Majera ztvárnil v budovatelském filmu CESTA KE ŠTĚSTÍ (1951), účast ve snímcích tohoto ražení jej ostatně provázela celá padesátá léta, hrál ale i v hodnotných titulech historického zaměření (TEMNO, 1950; PSOHLAVCI, 1955), objevil se mimo jiné i v pohádce DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1959), kde ztvárnil manželský pár s Květou Fialovou. V rolích vyšetřovatelů nebo naopak delikventů hrál také v kriminálkách (PADĚLEK, 1957; BÍLÁ SPONA, 1960). Četnější spolupráci navázal s režisérem Martina Friče, z dekády let šedesátých pak stojí za zmínku postava herce Tenora ve filmu DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC (1969).
V pozdějších letech se ve filmu Bohumil Švarc objevoval již jen výjimečně, na dlouhou dobu poslední filmovou roli ztvárnil jako hlavní inženýr automobilky v československo-sovětském filmu TRASA (1978), který je dnes poprávu zapomenutý. Častěji ale bylo možno Švarce vídat na televizní obrazovce. S televizí ostatně spolupracoval hned od jejích počátků, kdy jako moderátor 1. května 1953 uváděl historicky první vysílání Československé televize. V televizi se pak začal objevovat v šedesátých letech v řadě seriálů a inscenací. Seriálová produkce sice v jeho filmografii zaujímá poměrně početné zastoupení, často se ale objevil jen v jednom dílu. Z televizních filmů stojí za zmínku okupační drama KAT NEPOČKÁ (1970).
V hereckém projevu Bohumila Švarce má dominantní pozici jeho barytonově zabarvený hlas, který jej předurčil k významné práci v řadě dalších sfér, v oblasti filmu vynikají jeho četné komentáře k dokumentárním filmům. Kromě již zmíněné pozice komentátora rozhlasu na konci války spolupracoval s tímto médiem i nadále, v pozdější době jej posluchači znali jako průvodce oblíbeným magazínem Meteor. Svůj hlas uplatnil Švarc také ve slovesné edici Supraphonu a pořídil četné nahrávky známých děl (Manon Lescaut, Enoch Arden). Patřil také k zakládajícím členům Lyry Pragensis a umělecká recitace dotváří hercův bohatý tvůrčí profil.
V neposlední řadě je nutno poznamenat, že Bohumil Švarc je také významnou osobností českého dabingu. Stál u jeho počátků a v roce 1949 se podílel na historicky prvním českém dabingu k zahraničnímu filmu (šlo o sovětské válečné drama Nebezpečná křižovatka). Od té doby mluvil Švarc v řadě dalších filmů nebo seriálů. Sám počet svých nadabovaných filmů nezná, jde ale řádově o stovky titulů. V roce 1996 obdržel za celoživotní mistrovství v dabingu Cenu Františka Filipovského. Z dalších aktivit Bohumila Švarce můžeme uvést členství v prezídiu Herecké asociace. Od této asociace získal v roce 1996 ocenění Senior Prix.
Bohumil Švarc je podruhé ženatý. Jeho první manželkou byla divadelní herečka Jana Vasmutová (*1931), podruhé se v roce 1957 oženil s Alexandrou Charvátovou, které mimo jiné pracovala pro dabing. Dcera Taťána Smržová (*1950) částečně kráčí v otcových šlépějích a působí jako režisérka v rozhlase.
1936 – M. Hodža jednal o svém středoevropském plánu za oficiální návštěvy Jugoslávie; Stojadinovičova vláda však neměla pochopení pro Hodžův projekt.
1945 – Ve druhé světové válce potopila japonská letadla kamikadze eskortní letadlovou loď Bismarck Seaa poškodila letadlovou loď Saratoga.
1946 – Prozatímní národní shromáždění schválilo zákon o obnovení univerzity v Olomouci (se čtyřmi fakultami); současně přijalo zákon o voličských seznamech. Věková hranice volebního práva byla snížena: aktivní volební právo měli občané od 18 let a pasivní od 21 let.
1947 – Narodil se Franta Kocourek, český bavič, silák a herec († 7. července 1991)
Silák, sportovec, recesista, příležitostný herec – tím vším bylFranta Kocourek, jedna z největších postav brněnské bohémy 60. a 70. let.
Ačkoli za svůj krátký život stihl ovlivnit velkou část své generace, dnes se na něj, s výjimkou rodného Brna, prakticky zapomělo.
Franta se vyučil písmomalířem, ale vystřídal celou řadu zaměstnání. Živil se například jako rozvážeč uhlí.
Od mala udivoval okolí svojí nevšední fyzickou silou a zároveň komickým a vypravěčským nadáním.
Od roku 1962 závodně zápasil v brněnských Pisárkách. Později začal veřejně vystupovat se svými siláckými dovednostmi.
Holýma rukama ohýbal železné trubky, přetrhával telefonní seznamy, v zubech za sebou tahal železniční vagón nebo se nechal přejíždět automobilem.
Své kousky často předváděl i v zahraničí. Používal zápasnické přezdívky jako Boris Tiger nebo Zlatý Torro.
Vrozené bavičství jej přivedlo až k divadlu. Jako gladiátor šermoval v Mahenově divadle, posléze byl dlouholetým členem proslulého brněnského souboru Husa na provázku. Mezi jeho blízké přátele patřili herci Miroslav Donutil, Bolek Polívka nebo Jiří Pecha. V roli sluhy Petra se objevil třeba ve hře Romeo a Julie. Díky svým známostem si zahrál i v několika filmech. Avšak spíše jako kaskadér a komparzista. Za všechny jmenujme BALADU PRO BANDITU Vladimíra Síse.
Čím se však Franta proslavil nejvíce byly jeho vtipy a recese. Objevil retardovaného zpěváka Rudolfa Kovandu, z něhož málem udělal vítěze prestižní ankety Zlatý slavík. Mnoho let působil jako Kovandův osobní manažer v jeho amatérské hudební skupině Los Brňos. Jako velký znalec brněnského hantecu, napsal v tomto nářečí několik povídek. Rovněž hostoval ve spoustě zábavných pořadů (SEŠLOST Luďka Nekudy).
Když v roce 1991 předčasně zemřel na zástavu srdce, jeho blízcí dlouho nechtěli věřit, že se nejedná o další z jeho nekonečných fórů. Miroslav Donutil o něm vydal kazetu historek "Furt ve střehu", což bylo údajně Frantovo oblíbené životní motto.
1948 – Ve všech velkých městech se z podnětu komunistů konala masová shromáždění a jejich účastníci vyslechli rozhlasový Gottwaldův projev, v němž oznámil komunistickou variantu řešení vládní krize a vyzval k ustavení akčních výborů Národní fronty (první vznikly například v Hradci Králové, Boskovicích, Kunštátě).
1951 – Na zasedání ÚV KSČ rozhodlo stranické vedení úplně opustit dosavadní koncepci pětiletky a vytyčit strategii preference těžkého průmyslu, především výstavby těžkého strojírenství, hutnictví a rudných dolů, ale i investic do palivoenergetické základny; stanovené cíle dále konkretizovalo vládní nařízení z dubna 1951. Průmyslová výroba se měla z původních 57 % zvýšit na 98 %.
1952 – Vláda Winstona Churchilla ve Velké Británii zrušila občanské průkazy jako akt pro svobodu lidí.
V Dháce (Bangladéš) zahájila policie palbu na průvod studentů, kteří demonstrovali za bengálštinu jako jednací jazyk v Pákistánu, byli zabiti čtyři lidé. Začal celostátní protest, který vyústil v uznání bengálštiny jedním z národních jazyků Pákistánu. Tyto události pak vedly UNESCO k uznání 21. února jako "Mezinárodní den mateřských jazyků".
1953 – Francis Crick a James D. Watson objevili strukturu molekuly DNA.
1960 – Kubánský vůdce Fidel Castro znárodnil všechny obchody na Kubě.
1968 – do Prahy přicestovaly stranické delegace Bulharska, Maďarska, NDR, Polska, Rumunska, SSSR a Jugoslávie.
V týdeníku Reportér píše J. Smrkovský o nerovnoprávném postavení Národního shromáždění.
V Praze se koná tisková konference s předsedou SČSS E. Goldstückerem.
Vedení Ústřední rady odborů se poprvé deklarativně přihlásilo k polednovému vývoji v zemi.
V moskevské Pravdě je otištěn článek A. Dubčeka k 20. výročí únorových událostí v ČSSR.
Tentýž den večer volá L. Brežněv A. Dubčeka, že má výhrady k formulacím a stanoviskům obsaženým v textu slavnostního projevu k 20. výročí únorových událostí.
1969 – Na zasedání Maďarské socialistické dělnické strany v Budapešti uvedl J. Kádár, že konsolidace v ČSSR nesplňuje očekávání maďarské strany, protože nespěje k odstranění pravicových sil a tendence dogmatického sektářství se přeceňují.
1973 – Narodila se Simona Babčáková, česká herečka
1975 – Aféra Watergate: Aféra presidenta Nixona vedla k odsouzení a uvěznění bývalého generálního prokurátora US Johna N. Mitchella a úředníků z Bílého domu H. R. Haldemana a Johna Ehrlichmana.
1991 – Federální shromáždění přijalo zákon o mimosoudních rehabilitacích.
ČSFR byla přijata za člena Rady Evropy.
1995 – Steve Fossett se stal první osobou, která přeletěla samostatně Tichý oceán v balonu.
Svátky:
Svátek mají Lenka, Petr (Damiani), Heřman (z Münsteru-Granfeldenu) a Randoald.
V občanském kalendáři se dnes skví Lenka a Lena. Jedná se vlastně o původně domáckou formu jménaHelena (Helenka), pak znamenají "pochodeň", nebo může jít o odvozeninu z jména Magdalena. V tomto případě mají význam jiný: nositelka tohoto jména prý pochází z Magdaly. Dnes je Lenka na celém světě jménem zcela plnoprávným a samostatným.
V našem církevním kalendáři má dnes svátek Petr Damiani. Ačkoli nebyl tento ostijský kardinál-biskup a velký teolog nikdy oficiálně svatořečen, prohlásil ho papež Lev XII. roku 1828 církevním učitelem. Zaslouží si to, neboť se proslavil se jako neúnavný bojovník za čistotu církve. Hrál významnou roli v církevní politice a stýkal se s mnoha vedoucími osobnostmi své doby. Petr se narodil kolem roku 1006 v Ravenně a příjmení Damiani dostal pravděpodobně podle svého bratra Damiana, který mu poskytl finanční prostředky a umožnil studium v Parmě a ve Faenze. Roku 1043 se stal Petr Damiani převorem v klášteře Fonte Avellana u Gubbia v umbrijské provincii Perugii. Klášter byl sdružením poustevníků, jehož členové byli nazýváni avellanisté. Řád se vyznačoval neobyčejnou přísností. Roku 1569 se sdružení spojilo s kamaldulskými mnichy. Petr se intenzivně zapojil do řádového života a s ohnivou horlivostí hlásal tvrdou askezi. Poprvé se v klášterech objevilo bičování. Ostře vystupoval i proti nezdrženlivosti duchovenstva, mocně bojoval proti svatokupectví (prodávání duchovních úřadů za peníze) a jiným nešvarům. Roku 1057 byl Petr přinucen papežem Štěpánem IX. k tomu, aby přijal kardinálskou a biskupskou hodnost v Ostii. Stalo se tak proti jeho vůli a v příštích letech mnohokrát nabídl své odstoupení. Z papežova pověření podnikl Petr četné významné cesty jako legát. Petr zemřel 22. nebo 23. února 1072 ve Faenze na zpáteční cestě ze své rodné Ravenny do Ostie. Svůj poslední odpočinek nalezl v městské katedrále, která byla po něm nazvána S. Pietro. Na nejstarším vyobrazení na fresce v kostele S. Giuliana v Perugii (13. století) vidíme Petra Damianiho s mitrou a s knihou. V jiných dílech ale převládá jeho obraz jako kardinála, biskupa s mitrou a se vznášejícím se kardinálským kloboukem. Podle tradice pomáhá tento statečný muž proti bolestem hlavy
Dalšími významnými osobami dnešního dne jsou Heřman z Münsteru-Granfeldenu a Randoald. Heřman přišel na svět kolem roku 610 v Trevíru (Trier, Německo) jako syn bohatých rodičů a byl vychován biskupem Modaldem. Když otec a matka zemřeli, rozdal Heřman (ve svých 17 letech!) celé své jmění chudým a odešel do Remiremontu ve Vogézách, kde vstoupil do zdejšího benediktinského kláštera. Později přesídlil do Luxeuil a přijal tam kněžské svěcení. V roce 640 se stal Heřman prvním opatem v nově založeném klášteře Granvalu v údolí Münsteru ve Švýcarsku. Tento klášter řídil úspěšně přes 35 let. Dne 21. února 675 se vydal s mnichem Randoaldem s pokojnými úmysly na rozhovor s místním knížetem. Ten se doposud snažil utiskovat mnichy a obohacovat se církevním majetkem. Avšak kníže se nechtěl s nikým příliš bavit, vlákal oba muže do pasti a dal je brutálně zavraždit. Ostatky obou mučedníků jsou ve farním kostele v Delsbergu (Delémont) v bentském kantonu, kde je také uchovávána Heřmanova opatská berla. Památka Randoaldova je slavena rovněž 21. února. Heřman je zobrazován jako mnich nebo jako opat. Vitraj v okně freiburského dómu ukazuje Heřmana s kapucí, berlou, knihou a palmou. Heřman a Randoald jsou často zobrazováni společně.
Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje
